Nejsem typ člověka pro sdílení dogmat. Ve společnosti lidí, kteří "ví", protože si něco přečetli, byli na nějakém semináři, přednášce apod., aniž by cokoliv z toho volně prožili, se necítím nejlépe. Jak někomu vysvětlit, že ta "neprůstřelná pravda", kterou převzali a přijali za svou má na poli skutečnosti nulovou hodnotu? To nejde, ani by mi ta role nebyla příjemná. I díky tomu se stává, že to, čeho se dogmata týkají tito lidé nezažívají ve skutečnosti a to i mnoho let poté, co jsou přesvědčeni, že "ví" o čem to je.

Rozbíjet pohádku o věčné duze a jednorožcích není lehké a to i přes to, že skutečnost se mi zdá mnohem výživnější a úžasnější. Každý z nás má právo na své dogma a skutečnost neprokážete nikomu, kdo pro ni nedozrál, kdo se nevzdal iluzí. S partnerem se kterým čekáme miminko jsme se hodně naučili.

V čem je tento vztah jiný, než vztahy, které jsme prožili před tím? Hlavně sebeláskou, už než jsme se potkali, jsme byli oba nastavení na to, že nechceme, aby se cokoliv dostalo do konfliktu se sebeláskou. To nás, podle mě, provedlo kolem regálů s nabídkou vztahů – dramat Kdo z koho, nebo potřebuji si skrze druhého potvrdit, že jsem přijatelný. Oba dva jsme byli vnitřně nastavení na to, že jsou pro nás harmonie a klid důležité, je tedy v souladu se sebeláskou, abychom je v životě měli, sami, pokud by to nešlo ve dvou.

Oba dva jsme byli vnitřně nastavení na to, že být plně svobodný, tedy moct být úplně sám sebou je pro nás další prioritou, ze které nechceme ustupovat. Prostě a jednoduše respektovat naší sebelásku a žít v souladu s ní. Proto jsme si hned na začátku vyjasnili, že vztah nehledáme. :)

Tak nějak jsme si nejspíš ani jeden neuměli po předešlých zkušenostech představit, že by nám vztah s druhým sebelásku nenarušoval. Další aspekt, který jsme měli společný byl, ochota si svůj život řešit sám. Nebyli jsme nastavení na to, že mě druhý spasí, zachrání, ochrání, dá smysl, který si neumím dát sám, vyvede z bludného životního kruhu. To, co píšu, nás, podle mě, provedlo kolem vesmírných regálů (Vesmírného objednávkového servisu), aniž by nás většina nabídky zaujala, nebo jsme po ní dokonce zatoužili.

Dalším aspektem bylo, že jsme oba měli v plánu osobní seberealizaci, která neměla druhého za podmínku. Také jsme věděli, že sami být dokážeme, dokonce i šťastní, ale podle mě, jsme stejně chtěli svůj život sdílet s někým druhým. Když si občas přečtu článek o posvátném mužství a ženství a co ona mu má předat a on jí, vidím iluze. Přes ty jsme se společně ve vztahu dostávali. Přes představy, co on si myslí, že by žena.. a já, co si myslím, že by muž.., nebylo jich tolik, jak vidím u většiny lidí.

Bylo pro nás důležitější být šťastný – sebeláska a aby byl šťastný druhý – láska, než vzorce, stereotypy a dogmata a tak jsme skrze komunikaci prošli přes vzorce žena, muž. Naše spojení je nyní posazeno výš, milujeme se jako bytosti, duše. Užíváme si role ženy a muže svobodně tak, jak chceme aniž by ten, či onen nutil k něčemu druhého, nebo svou spokojenost podmiňoval tím, že druhý bude něco muset. Jako žena se prožívám velmi, je to příjemné, mohu volně prožívat své pocity a emoce a s partnerem je sdílet, asi i on se se mnou v roli muže cítí dobře.

Vztah nebrání našim osobním růstům, každý z nás je za svůj život odpovědný sám, možná i proto sdílíme hodně, jsme si i přáteli, milenci, rodinou. Na složkách na kterých nelpíme, jako bychom je dostávali darem.

Můj pocit je takový, že čím víc se poznáváme a vyvíjíme, tím silnější a hlubší láska a rezonance mezi námi je. Stále trvá, že čímkoliv nechceme narušit naší sebelásku. Nescvrkáme se na jednoho. Nejsme jeden pro druhého podmínkou, smyslem, je to opravdu čistá láska, která druhému dovoluje být plně sám sebou, protože na něm nejsme závislí.

Občas projde vlna ve které si ještě něco ujasňujeme, pak je vždy prohloubení a posun. Pokud by nás někdo viděl společně, viděl by, že se chováme jak hrdličky, "hrdlíme" v jednom kuse, cítíme to tak, vyvěrá to ze síly, která mezi námi proudí. Prcek v mém břiše je její součástí, není víc než my, je nej jako každý z naší trojky. Pocit jednoty s partnerem zažívám, ale není to pocit, že vše individuální skončilo, právě naopak, mám přání, která si realizuji, on má svá přání, která si realizuje a realizujeme si i společná přání.

To, že v takovém vztahu zůstáváte sami sebou vás vede k tomu si vztah se sebou a se svým životem opravdu řešit, pracovat na něm, žádná dovča, právě naopak. To, co lidé dvojplamenem nazývají a popisují vnímám jako iluzi. Často jako silně karmický vztah, kde si jeden skrze druhého touží něco dokázat. Bývají to dramata na pocitové úrovni - Být či nebýt. To, co prožívám nyní je nejdál, kam jsem se kdy s kým dostala a je to z mé strany hodně o mně a z jeho možná o něm, nechci za něj mluvit. Místo - Na věčné časy, prožíváme a vnímáme sebe druhého a nás - Tady a teď. Je to živé, neusazené a přesto zdrojem klidu a harmonie. Každý ať si prožívá, co chce, ale osobně nevěřím na iluze - pohádky, které vás zbaví odpovědnosti za svůj život, své štěstí, svůj vývoj, Happy end tohoto typu vnímám jako dočasnou stagnaci před vystřízlivěním.

TOPlist