Dřív se mělo za to, že ta část nás, která vše vnímá a sleduje nic neprožívá a je zcela odosobněná. Říká se jí tichý svědek, vnitřní pozorovatel. Pravdou je, že vnímá, ale nenechává se vtáhnout do hry jednotlivých emocí. Prožívá vše úplně. Víte jak věci, které Vám jsou, jak se říká, jedno jdou snadno měnit, zatím co ty, které jsou pro Vás závažné se zdají nepohnutelné? To proto, že v těch druhých jste nejdále od svého vnitřního svědka, přišpendlení do hry a vnímající a zahlcení neúplností.

 

 

Svědek je naše niterné neduální vnímání. Svědek ví, že nic není ani skutečné, ani neskutečné, ví že je to možností, která se odehrává a jíž se neúčastní na úrovni bodu v prostoru, ale na úrovni kontinuí událostí, her a prožívání se. Svědek ví, že může sebe prožívat skrze vše, ale že nemusí, proto si dovoluje úplné vnímání všeho, co mu situace nabízí, neulpívá, neusiluje o výhru či prohru, nemá strach, protože je jak uvnitř, tak vně. :-)

 

 

Abraham Hicks tomu říká, jít cestou nejmenšího odporu. Faktem je, že kdykoliv s něčím, nebo s někým bojuješ, nebojuješ jen s někým vně sebe, ale i uvnitř sebe. Každá situace je dar, není nepřítelem. Za nepřítele ji ale může považovat tvé staré nastavení, to se kterým už dál nemůžeš jít.

TOPlist